Duben 2015

Modeling v Asii

30. dubna 2015 v 17:04
Většina z Vás už ví, že jsem v Tokyu jako modelka. Celkem tu mám strávit 6 týdnů, pokud neztloustnu a nepošlou mě domů dříve :D Ráda bych Vám popsala, jak to chodí ve světě modelingu v Asii, protože ty rozdíly jsou opravdu veliké. Zatímco loni v Kalifornii jsem věděla, co přesně budu fotit a za kolik peněz, tak tady netuším absolutně nic.
Jsem tu zastupována japonskou agenturou, která mě doporučila do několika dalších agentur, takže ve výsledku jsem třeba v šesti agenturách v Tokyu a všechny mi shánějí práci. Abych získala nějakou práci, tak musím chodit na castingy, jen na některé zakázky vybírají pouze podle fotek, ale to se moc nestává. Každý den dostanu seznam castingů s časem a adresou na další den, kam je mou povinností se dostavit. Někdy je casting jen jeden, někdy bývají třeba 4. Ale velkou výhodou je, že všechny castingy jsou až odpoledne :D Takže pokud nemám práci, můžu spát do 12ti :D.
Ten první týden v Tokyu byl pracovně celkem náročný, protože jsem se musela dojít ukázat do všech agentur a do toho bylo několik castingů už na určitou práci. Hned v úterý jsem měla první focení. Jednalo se o účesy a make-up. Atsushi neměl čas mě doprovodit, takže jsem dostala mapu metra a vlaků do ruky a jela jsem. Cesta mi trvala celkem asi hodinu a půl a cestou jsem musela 4x přestupovat! Nejdivnější na tom je, že jsem se neztratila a v pořádku dorazila na místo. Pokud jsem se do teď neztratila v Tokyu, myslím si, že už se nikdy nikde v životě neztratím. Hned po příchodu do salonu jsem dostala svačinu, pití, deku přes nohy a časopis do ruky. Japonci jsou hrozně starostliví a stále se ptají, zda je všechno ok, zda mi něco nechybí apod (slovo ptají je přehnané, páč anglicky klasicky neumí, takže na mě ukazují jako zvířátka). Důležité však je, že se vždycky domluvíme, někdy to sice stojí dost sil, ale vždycky to zvládneme :) Focení trvalo i s přípravami asi 7 hodin a stihla jsem nafotit zhruba 5 paruk a různých stylů líčení. Jejich vkus je naprosto odlišný od toho našeho a když jsem se poprvé viděla v zrcadle, tak jsem se lekla. Naučila jsem se tu jednu podstatnou věc-čím více se nelíbím sama sobě, tím lépe pro ně :D Až uvidíte pár fotek, tak pochopíte. Přikládám na ukázku jednu z nejnormálnějších fotek z tohoto focení.



Další focení co mě čekalo bylo tentokrát společné s Aničkou. Šlo o kalendář jedné kadeřnické firmy. Ateliér byl opět na druhé straně Tokya, ale naštěstí nám doprava nedělá už žádné problémy. Klasicky jsme dostaly velkou svačinu, čokolády a dostatek pití. Hned po příchodu do ateliéru nás zaujal zvláštní červený kostým, kterému jsme se od první chvíle smály a vsázely se, která z nás ho vyfasuje. Vyhrála ho Anička a kostým měl symbolizovat jahodu. Já dostala klasicky paruku-tentokrát růžovou a vypadala jsem jako candy girl. Focení probíhalo v pohodě a fotograf dokonce uměl anglicky, takže jsem i věděla, co po mně chce. Japonci jsou hodně přátelští, stále se smějí (to máme společné), snaží se, aby na place byla příjemná atmosféra, takže pouští muziku (což mě vždycky roztancuje a oni se mi pak směji :D). Nezažila jsem tu, že by na mě byl někdo protivný nebo že by se chvátalo a bylo ve stresu. Stále Vás chválí a podporují a to mě tu baví :)




Dočkaly jsme se i první modní přehlídky a opět pro kadeřnickou firmu a já dostala zase paruku. Jsou mi tu ty paruky souzeny a doufám, že se jich brzy zbavím, páč to kouše, je to nepohodlné, leze to všude a už to na sobě nechci :D Přehlídku jsme šly s dalšími čtyřmi japonskými modelkami, které přímo na mole stříhali a my chodily mezi nimi. Byla to hezká akce, všechno rychle ubíhalo, nikdo nezdržoval a opět o nás bylo dobře postaráno. Přikládám pár fotek.





Jinak mě zítra čeká cesta do místní lékarny, což bude jistě výborný zážitek. Do Japonska jsem odlétala s angínou, horečkou a antibiotiky. Po pár dnech jsem tu začala být zdravá, ale bohužel se mi nemoc vrátila, do toho se mi udělal opar a nejspíš zánět spojivek. Je to trošku ironie osudu, že jsem nebyla nemocná asi 3 roky a po 14ti dnech v Japonsku mám snad všechno, co existuje. Snad budu brzy zdravá, abych si to tu mohla užívat na 100% :)

Stravování v Japonsku

29. dubna 2015 v 11:10
Těžko byste hledali člověka, co miluje jídlo, tak jako já. Přes to, že se teď živím jako modelka a měla bych v tomto ohledu být svědomitější, tak mi to nejde. Jím všechno a jím hodně! :) Je to pár let zpátky, co jsem si zamilovala sushi a celkově asijskou kuchyni, takže do Japonska jsem se těšila i za jídlem. Nebylo by to však Japonsko, kdyby mě nepřekvapilo :)

Hned první den v Tokyu jsem se vydala do místního supermarketu, abych si něco koupila, protože do restaurace se mi samotné nechtělo. V Japonsku máte potraviny snad na každých 50ti metrech, takže hlady tu fakt trpět nemůžete. Myslela jsem si, že asijské jídlo znám a také jsem o tom před odletem něco četla, ale opět mě čekal velký šok (šokována jsem tu každý den úplně ze všeho). Jak to v takovém obchodě vypadá?


První dojmy

27. dubna 2015 v 17:52
Je to něco málo přes týden, co jsem v Tokyu. Neuvěřitelně to uteklo a je zvláštní, jak moc mě ten týden změnil, kolik věcí jsem si uvědomila a co všechno zjistila a viděla. Byl to pro mě jeden z nejrychlejších týdnů v životě, kdy jsem toho zároveň stihla úplně nejvíce. Uvědomila jsem si hlavně jednu důležitou věc-člověk by měl být vděčný za každou příležitost, kterou v životě dostane. Mějte oči stále otevřené, protože nikdy nevíte, co Vám zkříží cestu :) A teď už k tomu, jak to tu vypadá a co všechno jsem stihla zažít.

V pondělí nás čekal první pracovní den, který nebyl nikterak náročný, protože byl v plánu jen jeden casting. Jednalo se o focení kalendáře účesů a zakázku jsem dostala, takže skvělý začátek týdne. Potom mi Atsushi oznámil, že hned v úterý mám celý den focení a jinak nás čeká celý týden obcházení agentur, castingů a televize. Až v Japonsku jsem si uvědomila, jak tenhle trh vlastně funguje. Sedíte na castingu u stolu, naproti Vám několik lidí a všichni si Vás prohlíží, dohadují se v japonštině, smějou se, mračí a vy tam jen tak sedíte, snažíte se furt usmívat a tvářit se, že Vám to vůbec nevadí. Takhle to tu prostě chodí a po tom týdnu jsem si na to už zvykla a nepřijde mi to tak zvláštní jako první den. V Japonsku mají výrazně odlišný vkus a většina ho nikdy nepochopí, zakládají si na tom, že všechno musí být roztomilé (v japonštině kawaii) a japonci dávají slovu kawaii úplně jiný rozměr a kawaii tu může být dokonce i jídlo. Stačí se podívat kolem sebe a máte pocit, že žijetě na planetě Kawaii. Takže, když slyšíte na castingu několikrát slovo kawaii máte vlastně vyhráno. Co se týče pracovní stránky, tak první týden jsem měla celkem úspěšný a jsem za to ráda, protože jsem to moc nečekala. Měla jsem několik castingů, byla jsem se ukázat v televizi a v několika agenturách a zatím to vypadá, že budu natáčet japonský teleshopping, fotit pro jednu značku kabelek a několik vlasových show, zkrátka toho bude snad dost a nudit se nebudu :) Velikou výhodou asijského trhu je, že na většinu castingů chtějí modelky nenamalované, takže ráno vstanem a jdem (s tím pojmem ráno bych byla celkem opatrná, protože posun času je pro mě šílený a vstávám až kolem poledne :D).

A teď už konečně k těm pravým zážitkům :) Od prvního dnu, co jsem tady si připadám jak na drogách, protože pokaždé, když vyjdu na ulici, tak se objeví něco, co mě rozesměje. Japonsko je země, kterou buď milujete, nebo ji už nechcete ani vidět. A já si ji zamilovala hned od prvních chvil, co tu jsem! Jestli jsem někdy přemýšlela nad tím, co přesně znamená kulturní šok, tak jsem to právě zjistila. Myslím si, že těžko budu hledat zemi, která je tak odlišná od nás.
A co mě tu za první týden nejvíce překvapilo? Jedno z největších překvapení bylo, že málokdo umí anglicky. Je to trochu paradox, že takto vyspělá země nemá obyvatele s alespoň základními znalostmi angličtiny. Japonci jsou však velmi milí a snaží se Vám za každou cenu pomoci a i když vůbec netuší, co po nich chcete, tak rukama a nohama se tu vždy domluvíte, Chce to však trochu trpělivosti a praxe :) Občas si tu připadám jak mezi zvířatama, který sice nemluví, ale i tak se mezi sebou dorozumívají. Veškerá doprava je tu značena v angličtině, ale tím to končí. Pokud se vydáte do restaurace, tak se málokdy dozvíte co si objednáváte a při pokusu o pomoc obsluhy také nebudete moc úspěšní. Japonci jsou zkrátka hrdí na svůj jazyk a nemají potřebu se učit nějakou angličtinu. V restauracích jsem se s tím celkem smířila, ale to co mi stále dělá problém jsou místní supermarkety. V místních potravinách si připadám jak v hračkářství na jiné planetě. Žádné obaly nejsou popsány v angličtině a všude jsou jen japonské znaky. Těch zážitků, co jsem tu s jídlem zažila je celkem dost a myslím, že to vydá na celý článek, protože místní stravování opravdu stojí za to :)


Vítejte v Japonsku!

26. dubna 2015 v 8:51
Život je nevyzpytatelný, nikdy nevíte kam Vás zavede a kde skončíte. Můžete si něco plánovat, můžete mít své sny, ale ve skutečnosti to bude stejně trochu jinak. To, kam jsem byla životem zavedena zatím já, je pro mě záhadou. Nikdy by mě nenapadlo, že se díky modelingu podívám během jednoho roka do Kalifornie a na dva měsíce do Tokya. Je to pro mě tak trochu zvláštní. Vždycky jsem milovala cestování, ale to, že budu mít možnost spojit cestování s prací na druhé straně světa se mi nezdálo ani v těch nejhezčích snech.
1.Den
Celý týden před odletem byl tak trochu stresující, nejen že mě přepadala panika, jak to všechno zvládnu a že nemám nic zařízeno (například celkem potřebné pracovní vízum :D), ale do toho jsem dostala 4 dny před odjezdem antibiotika. Naštěstí mám kolem sebe spoustu skvělých lidí, kteří mi moc pomohli vše zařídit a dokoupit a já tak mohla v pátek 17.4 nasednout v Praze do letadla. Letěla jsem přes Mnichov a vše probíhalo bez problému. Po zhruba 15ti hodinách jsem přistála v Tokiu na letišti Haneda. První pocit, když jsem vystoupila z letadla nebyl úplně příjemný. I přes to, že jsem se do Japonska těšila, tak jsem si najednou připadala úplně sama, navíc na druhé straně světa a absolutně bez představ, co mě čeká. Za sebou jsem táhla svůj 23kg těžký velký kufr a na rameni asi tak tunovou kabelku, takže cestování nebylo úplně komfortní. Zakoupila jsem si jízdenku na autobus do centra a našla své nástupiště. Už na letišti poznávám, že Japonsko je naprosto jiná země. Všichni spořádaně stojí ve frontě vyrovnaní jak na porážku a autobusy jezdí na minutu přesně, na nikoho se nečeká a když autobus odjíždí, tak se pracovníci na nástupišti uklání. Po zhruba hodině jízdy jsem vystoupila na dané zastávce a čekala, kdo si mě tam vyzvedne. Uplynulo 20 minut, co stojím s horečkou a kufrem sama na zastávce v centru Tokia a nikdo o mě nejeví zájem. Najdu v papírech telefonní číslo na majitele a ten mi vysvětluje, že na mě čeká na jiné zastávce, ale ať vydržím, že dorazí do čtvrt hodiny. Vyzvedne mě taxíkem a doveze do apartmánu. První poznatek o japoncích- nejsou to moc gentlemani, protože svůj obrovský kufr si pracně nakládám do taxíku sama a následně ho i vyndavám a tahám do schodů. Atsushi (majitel agentury) mi vysvětlí pár základních věcí, jak co funguje v apartmánu, dá mi japonský telefon a rozloučí se se mnou. Sedím v apartmánu, který by dostal nanejvýš jednu hvězdičku, mám hlad, horečku a spánkový deficit, jsem na druhé straně světa, kde 99% neumí ani slovo anglicky, je tu všechno jinak, jsem tu sama a chce se mi brečet. No dobře, přiznám se-brečím! Ani si nevybalím a jdu se porozhlédnout po okolí a sehnat něco k jídlu. Koupím si sushi a vracím se na pokoj, kde na mě opět padne samota. Zavolám na skype tátovi, který mi zvedne náladu a já se trochu vzpamatuju. Uvědomím si, že mám neuvěřitelný štěstí, když můžu být pracovně v Tokiu a že toho musím využít na 100% a nelitovat se. Pustím si film a usínám.

2.Den
Ráno se probudím s lepší náladou a těším se, až přijede moje spolubydlící- Anička. Krátce po obědě mi konečně dorazí! Je zvláštní, že se tak moc těšíte na člověka, kterýho vidíte poprvé v životě a budete s ním sdílet všechno následující dva měsíce. Mám však neuvěřitelné štěstí a myslím si, že lepší spolubydlící než Aničku jsem si přát nemohla :) Rychle se seznámíme a vyrážíme prozkoumat okolí. Bydlíme ve čtvrti Nishi-Waseda, která je vyhlášena studentským životem a všude jsou tu restaurace, kde se dá za rozumný peníze najíst. Problém však je, že nikde neumí anglicky a přijde mi, že angličtinu v životě ani neviděli. Rozhodneme se navštivit místní running sushi. U vchodu dostaneme číslo stolu a jdeme si sednout. Svým příchodem vyvoláme menší rozruch, protože tato čtvrť není zrovna turistická a jsme tu jediné evropanky. Kolem nás jezdí sushi a my netušíme jak to funguje. U každého stolu je displej s menu, kde si můžete vybírat, co přesně chcete za druh. Potvrdíte to a během minuty vám to přijede. Jakmile se objednávka blíží k našemu stolu, tak to zapípá. Připadám si jak malé dítě, které pomalu objevuje svět. Zbytek odpoledne strávíme procházkou po okolí a stále se něčemu divíme, ale to Vám povím až příště...