Vítejte v Japonsku!

26. dubna 2015 v 8:51
Život je nevyzpytatelný, nikdy nevíte kam Vás zavede a kde skončíte. Můžete si něco plánovat, můžete mít své sny, ale ve skutečnosti to bude stejně trochu jinak. To, kam jsem byla životem zavedena zatím já, je pro mě záhadou. Nikdy by mě nenapadlo, že se díky modelingu podívám během jednoho roka do Kalifornie a na dva měsíce do Tokya. Je to pro mě tak trochu zvláštní. Vždycky jsem milovala cestování, ale to, že budu mít možnost spojit cestování s prací na druhé straně světa se mi nezdálo ani v těch nejhezčích snech.
1.Den
Celý týden před odletem byl tak trochu stresující, nejen že mě přepadala panika, jak to všechno zvládnu a že nemám nic zařízeno (například celkem potřebné pracovní vízum :D), ale do toho jsem dostala 4 dny před odjezdem antibiotika. Naštěstí mám kolem sebe spoustu skvělých lidí, kteří mi moc pomohli vše zařídit a dokoupit a já tak mohla v pátek 17.4 nasednout v Praze do letadla. Letěla jsem přes Mnichov a vše probíhalo bez problému. Po zhruba 15ti hodinách jsem přistála v Tokiu na letišti Haneda. První pocit, když jsem vystoupila z letadla nebyl úplně příjemný. I přes to, že jsem se do Japonska těšila, tak jsem si najednou připadala úplně sama, navíc na druhé straně světa a absolutně bez představ, co mě čeká. Za sebou jsem táhla svůj 23kg těžký velký kufr a na rameni asi tak tunovou kabelku, takže cestování nebylo úplně komfortní. Zakoupila jsem si jízdenku na autobus do centra a našla své nástupiště. Už na letišti poznávám, že Japonsko je naprosto jiná země. Všichni spořádaně stojí ve frontě vyrovnaní jak na porážku a autobusy jezdí na minutu přesně, na nikoho se nečeká a když autobus odjíždí, tak se pracovníci na nástupišti uklání. Po zhruba hodině jízdy jsem vystoupila na dané zastávce a čekala, kdo si mě tam vyzvedne. Uplynulo 20 minut, co stojím s horečkou a kufrem sama na zastávce v centru Tokia a nikdo o mě nejeví zájem. Najdu v papírech telefonní číslo na majitele a ten mi vysvětluje, že na mě čeká na jiné zastávce, ale ať vydržím, že dorazí do čtvrt hodiny. Vyzvedne mě taxíkem a doveze do apartmánu. První poznatek o japoncích- nejsou to moc gentlemani, protože svůj obrovský kufr si pracně nakládám do taxíku sama a následně ho i vyndavám a tahám do schodů. Atsushi (majitel agentury) mi vysvětlí pár základních věcí, jak co funguje v apartmánu, dá mi japonský telefon a rozloučí se se mnou. Sedím v apartmánu, který by dostal nanejvýš jednu hvězdičku, mám hlad, horečku a spánkový deficit, jsem na druhé straně světa, kde 99% neumí ani slovo anglicky, je tu všechno jinak, jsem tu sama a chce se mi brečet. No dobře, přiznám se-brečím! Ani si nevybalím a jdu se porozhlédnout po okolí a sehnat něco k jídlu. Koupím si sushi a vracím se na pokoj, kde na mě opět padne samota. Zavolám na skype tátovi, který mi zvedne náladu a já se trochu vzpamatuju. Uvědomím si, že mám neuvěřitelný štěstí, když můžu být pracovně v Tokiu a že toho musím využít na 100% a nelitovat se. Pustím si film a usínám.

2.Den
Ráno se probudím s lepší náladou a těším se, až přijede moje spolubydlící- Anička. Krátce po obědě mi konečně dorazí! Je zvláštní, že se tak moc těšíte na člověka, kterýho vidíte poprvé v životě a budete s ním sdílet všechno následující dva měsíce. Mám však neuvěřitelné štěstí a myslím si, že lepší spolubydlící než Aničku jsem si přát nemohla :) Rychle se seznámíme a vyrážíme prozkoumat okolí. Bydlíme ve čtvrti Nishi-Waseda, která je vyhlášena studentským životem a všude jsou tu restaurace, kde se dá za rozumný peníze najíst. Problém však je, že nikde neumí anglicky a přijde mi, že angličtinu v životě ani neviděli. Rozhodneme se navštivit místní running sushi. U vchodu dostaneme číslo stolu a jdeme si sednout. Svým příchodem vyvoláme menší rozruch, protože tato čtvrť není zrovna turistická a jsme tu jediné evropanky. Kolem nás jezdí sushi a my netušíme jak to funguje. U každého stolu je displej s menu, kde si můžete vybírat, co přesně chcete za druh. Potvrdíte to a během minuty vám to přijede. Jakmile se objednávka blíží k našemu stolu, tak to zapípá. Připadám si jak malé dítě, které pomalu objevuje svět. Zbytek odpoledne strávíme procházkou po okolí a stále se něčemu divíme, ale to Vám povím až příště...




 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Adam Zima Adam Zima | 28. dubna 2015 v 13:42 | Reagovat

To auto je boží

2 Niki Niki | E-mail | 29. dubna 2015 v 19:23 | Reagovat

Z toho co sem píšeš by se mohla napsat kniha :D
je to super

3 Simi Simi | 29. dubna 2015 v 19:33 | Reagovat

Máš vážně super články.. :)

4 Elis Elis | Web | 9. května 2015 v 11:15 | Reagovat

Wau! Máš můj neskutečný obdiv, že ses do Tokya vypravila sama! Jak dlouho ses k tomu odhodlávala? Já to už plánuju nějaký ten pátek, ale pořád jsem se ještě dostala do stavu abych to zrealizovala ... páč mám šílený strach z toho, jak bych se tam domluvila.

5 Barbora Povišerová Barbora Povišerová | 10. května 2015 v 5:14 | Reagovat

děkuju moc všem :) jinak na odhodlávání nebyl moc čas, během 3 týdnů jsem měla vše zařízené a letěla jsem :) bála jsem se jak blázen, ale nakonec zjišťuju, že vůbec nebylo čeho, Vždycky se s těma lidma nějak domluvíš a oni se hodně snaží ti pomáhat, takže to jde :) přeju hodně štěstí![4]:

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama