Květen 2015

Vážně musím domů?

29. května 2015 v 17:13
Je pátek večer, kufr mám sbalený, pokoj uklizený, vše mám připravené k odletu-kromě mě. Nikdy bych si nemyslela, že se mi po 6ti týdnech na druhé straně světa nebude chtít domů. Ale bohužel škola nepočká a já se musím vrátit kvůli zkouškám. Už teď vím, že tohle nebyla moje poslední cesta a doufám, že v blízké době se podívám zase někam jinam :) Těch 6 týdnů bylo nejdůležitějším obdobím v mém životě. Zjistila jsem, jaké je to být úplně sama a spoléhat se jen na sebe.
Nikdy jsem nebyla ten typ, co by potřeboval někoho za sebou, aby mu radil, vždy jsem byla spíše takový "sólokapr", ale stále jsem měla tu jistotu, že kdyby se cokoli dělo, mám se na koho obrátit. No a najednou stojíte na druhé straně světa, kde Vám nikdo nerozumí a musíte si poradit se vším. Ty prvotní pocity, které mě provázely nebyly úplně příjemné, ale všechno zlé je k něčemu dobré a po skoro dvou měsících v Japonsku je ze mě trochu jiný člověk. Je to zvláštní, jak moc se člověk může za tak krátkou dobu změnit a kolik věcí si může uvědomit. Je ze mě člověk vyspělejší, samostatnější, uvědomělejší a člověk, který si váží více některých věcí. Zjistila jsem, jak se žije v japonském squatu, což je zážitek, který bych asi přála každému. Zjistíte, že k životu toho moc nepotřebujete a že nezáleží na tom, do jakého luxusního bytu se vracíte, ale že zážitky jsou mnohem více a penězi nenahraditelné. Nic bych nevyměnila za to, co jsem tady přožila a i přes to, že né vždy to s naším bydlením bylo lehké, tak ty zážitky to vždycky překonaly. Japonsko mě naučilo více si vážit okamžiků a uvědomovat si jejich hodnotu. Ráda bych se s Vámi podělila o několik zážitků, které mě tu potkaly :)

Potopa ve Švábově
Je to asi dva týdny zpátky, co byla v Tokyu velmi silná bouřka a pršelo takovým stylem, že i přesto, že jsem měla deštník, tak to nemělo žádný smysl. Vzhledem k tomu, že náš apartmán na to není stavěn, tak nás čekalo překvapení v podobě velké kaluže v kuchyni. Bylo celkem pozdě, ale vypadalo, že pršet jen tak nepřestane a tak jsme to musely začít řešit. Krátce před půlnocí jsme zavolaly našemu manažerovi a ten se nás asi tak 3x zeptal, zda máme zavřené okno a na podobné chytré otázky. Ano, jsme modelky, ale nemáme IQ pračky! Vysvětlily jsme mu, že to teče digestoří a že se nejedná jen o pár kapek. Za půl hodiny k nám dorazila paní Švábová (apartment manager), byla to křehká žena v růžových tepláčcích a vypadala, že digestoř vidí poprvé. Několikrát otevřela okno a vykláněla se tak, že jsem měla dost strach, že paní Švábová se bude za chvíli válet ve dvoře. Pak zkoušela stále zapínat a vypínat digestoř, což také překvapivě nepomohlo. Nakonec na hodinu zmizela a přiběhla s bílou lepící páskou, kterou oblepila celou digestoř a vítězoslavně odešla. Neopravila to, nýbrž přestalo pršet a logicky i téct voda.

Crazy Anna :)
Následující odstavec je věnovaný mé spolubydlící, za kterou jsem hrozně ráda, protože bez ní by to nebylo ono :) Anička je v hodně věcích úplně stejná jako já a jen díky tomu jsme si to tu tak moc užily. Některé příběhy se však můžou stát jen jí a občas jsem měla chuť ji zabít :D
Zhruba před týdnem mi v 11 večer volá, že je uprostřed Tokya na zastávce a že nemá u sebe už žádné peníze na metro a nemá se jak dostat domů, zda bych pro ní nemohla dojet. Vzhledem k tomu, že byla celkem daleko od našeho apartmánu, tak bych to nestihla, protože poslední metro jede kolem půlnoci. Anička zavěsila se slovy, že to nějak vymyslí a po hodině přijela domů. Hned jsem se samozřejmě vyptávala jak to vymyslela a budu jí citovat, aby to neztratilo kouzlo: "Hele šla jsem k mapě metra a schválně jsem si stoupla k tý druhý. Hrozně zoufale jsem na ní několik minut koukala, přišel ke mně takový starý japonec a chtěl mi pomoct. Šíleně jsem se divila, že stojím u špatný mapy a dělala jsem, že tu trasu vidím poprvé v životě. Ptal se mě, zda mám lístek, tak mu říkám, že mám tu kartu, kde jsem samozřejmě neměla žádný peníze. On šel se mnou k tomu turniketu, já tam přiložila kartu a začlo to houkat. Začala jsem vyšilovat a dělat, že ten zvuk slyším poprvé v životě. Vysvětlil mi, že si tam musím dát peníze a šel se mnou k dobíjecímu automatu. Začala jsem hrabat v kabelce, zda nenajdu nějaké drobné a než jsem se vzpamatovala, tak mi pán na kartu dobil peníze. A tak jsem doma!" Těch vtipných příběhů, co jsme tady prožily je spousta, ale obávám se, že tento Vám musí pro ukázku stačit :)


Otřes mozku
Kdyby mi před měsícem někdo řekl, že modeling je práce, která může být extrémně nebezpečná, tak bych se mu asi dost vysmála. Jenže ona je to pravda! V pátek jsem měla focení účesů a probíhalo to klasicky bez problémů. Přišel na řadu poslední účes a já už se těšila domů. Byla jsem už na svém místě před plátnem a najednou jsem ležela omráčená na zemi. Paní asistentka totiž nastavovala světlo a vyklouzl ji šroub u stativu a celé světlo mi spadlo na hlavu. Byla to rána jako z děla a já se šíleně lekla. Všichni se nade mnou skláněli, pištěli, křičeli jeden přes druhého a mě z nich hlava bolela ještě více. Začli křičet, ať někdo zavolá sanitku, ale to jsem razantně odmítla a pokusila se sednout. Odbelhala jsem se na křeslo, napila se a lehla si. Několikrát jsem všechny musela ujistit, že sanitku nepotřebuju, že si je na chvíli lehnu a bude to dobré. Upřímně jsem se tak vůbec necítila, ale ta představa japonské nemocnice mě trochu vyléčila. Zhruba hodinu jsem ležela a když mi bylo lépe, tak jsem řekla, že to ještě dofotíme. Když jsem přijela do Švábova, tak mi nebylo zrovna do smíchu. Hlava se mi motala, viděla jsem místy rozmazaně a bylo mi na zvracení, proto jsem si lehla a následujících 24 hodin nevylezla vůbec z postele. Po dvou dnech mi už bylo lépe a já začla zase fungovat.

Zemětřesení
V pátek jsem měla otřes mozku a v pondělí se otřáslo celé Tokyo. Zažila jsem své první zemětřesení v životě a nebyl to úplně příjemný pocit. Seděla jsem v 15. patře budovy na křesle a dívala se z okna. Najednou se začlo všechno třást a v první chvíli to nikomu z nás vůbec nedošlo. Myslela jsem si, že někdo nad námi dost skáče. Po několika vteřinách se všem rozezvonily telefony s tísňovou výstrahou a celá budova se roztřásla. Seděla jsem zarytě v křesle a koukala kolem sebe. Trvalo to zhruba 20 vteřin a postupně to odeznívalo. Bylo neuvěřitelné, jak se celá budova vlnila. Nevím, zda to japonce překvapilo tak jak nás, ale když jsem vyšla na ulici, tak po zemětřesení nebyla ani památka.



Až přiletím do Česka, tak ještě sepíšu nějaké články o jídle, celkově o kultuře a o lidech. Vím, že už jsem to psala, ale bylo to na začátku mého pobytu a za těch 6 týdnů jsem zase o něco moudřejší. Doufám, že Vás mé články bavili a že to bylo k něčemu užitečné.
A tak končí můj pobyt v Japonsku...přepadá mě smutek, ale vím, že se sem brzy vrátím!

PS: Takhle vypadá moje zásoba jídla domů :)


Čemu se divit dříve?

18. května 2015 v 16:37
Japonsko Vás nepřestane nikdy překvapovat a i když jsem tu už měsíc a myslím, že ty největší kulturtní rozdíly jsem zaznamenala, tak stále je hodně věcí, co mě tu zaskočí. Zajímalo by mě, kolik času člověk potřebuje, aby se tu adaptoval a jen tak nic ho nevykolejilo. Níže Vám přináším pár zajímavostí.

Vztahy mezi japonci
Japonští muži jsou velmi chladní a tak nějakého "sbalit" není úplně jednoduché. Randění má zde pár pravidel, kterým by se u nás asi moc nedařilo. Japonci berou vztahy velmi vážně a tak k tomu přistupují i zodpovědně. Pokud chcete dát najevo, že jste volná nebo že chcete jen sex na jednu noc, tak se oblékejte stylově nebo trochu sexy, musíte zkrátka vybočovat z davu. Možná už chápu, proč se tu tak podezíravě koukali na mé šaty s výstřihem :D Jaká pravidla se zde dodržují?
  • Než se muž pokusí o polibek či nějaký dotek musí ženě vyjádřit své pocity (např. Mám tě rád, jsi krásná...)
  • Žena musí počkat, až muž udělá první krok a zároveň mu musí dát impulz, že o něj má zájem
  • Nikam nespěchají, první pusu si dávají až po několika schůzkách
  • Spojení "Miluji Tě" tu nemá takovou váhu jako u nás a musíte přijít na něco originálnějšího a dojemnějšího (např. Chci s tebou strávit zbytek svého života)
  • Rozdělení nákladů na rande je zde naprosto přijatelné
  • Pokud japonská dívka chce spát u chlapce, zatímco jsou stále přátelé, bude si o ní myslet, že je "děvka"
Japonští muži jsou velmi temperamentní a jsou známí tím, že rádi ovládají své ženy. Oproti tomu ženy v japonsku jsou známé tím, že často lžou o svých pocitech a něco si nalhávají a zůstávají často v manželství i přesto, že nejsou šťastné. Zdejší lidé se snaží vyhýbat konfliktům a i to je důvodem, proč se tu tolik daří firmám, kde si můžete objednat "rozeštvávače vztahů". Ptáte se jak to funguje? Partner si objedná "rozeštvávače", aby svedl jeho partnerku a on tak měl důvod se s ní rozejít. Funguje to samozřejmě i opačně, ale to není tak běžné jako zmiňovaný příklad. Co si o těchto pravidlech myslíte vy?

Když jsem se dala do řeči s jedním místním mužem o Japonsku, tak se smál mým prvním dojmům a říkal mi, že všechno v Japonsku je velké a přehnané. No tímhle tvrzením bych si nebyla úplně jistá, že opravdu všechno...


Hotel nebo psí kotec?
Není problém, který by Japonsko nevyřešilo a stejně tak je to i s místem. Žije Vaše čtyřčlenná rodina v bytě 3+1 a stěžujete si na nedostatek místa? Bydlení v České republice je luxusně prostorné. Japonské byty jsou kvůli nedostatku místa velmi malé a stísněné. V návaznosti na tento problém byl v roce 1979 založen v Japonsku první "capsule hotel". Tyto hotely najdete po celém Japonsku a nachází se většinou v centru města (především v Tokyu). Pokud třeba místní pracují dlouho do noci a nechce se jim jezdit domů, tak se vyspí v tomto skromném "psím kotci" a ráno zase chvátají do práce. Není Vám úplně jasné, jak to funguje? Po příchodu do tohoto hotelu dostanete klíček od své skříňky, kde si odložíte všechny věci, dostanete pyžamo a jdete do umývárny, zde se umyjete a šup do svého kotce. Většinou bývají odděleny patra pro ženy, které mají speciální bezpečnostní systém, aby tam nějaký pán v noci náhodou nezabloudil. Noc v tomto zařízení Vás vyjde zhruba na 600 Kč.


Chcete si usnadnit život?
Japonci jsou známí svou vynalézavostí a snahou usnadnit si život a proto Vám přináším výběr toho nejzajímavějšího z těchto vynálezů.
  • Každý, kdo má dlouhé vlasy tuto situaci určitě zná. Jíte a vlasy Vám padají do talíře. Proto v Japonsku vymysleli tuto skvělou věc. Tento obrázek jsem našla už před delší dobou na internetu a nebrala jsem ho moc vážně. Ale když jsem byla v místním obchodě, tak tam tato věc skutečně byla!
  • Po tomto polštáři zatouží určitě každý osamělý mládenec. Když jsou večery dlouhé a žádná dívka na obzoru, tak toto je jasná volba.

Japonské toalety jako kulturní zážitek
Japonci si hodně potrpí na kvalitním jídle, ale řekla bych, že další důležitou věcí, na kterou nedají dopustit jsou toalety. Pokud si při pojmu veřejné WC vybavíte naše české toalety na nádraží, kde to zrovna nevoní a všude je špína, tak Vás jistě překvapí, že vykonávání potřeby v Japonsku je příjemný zážitek. Toalety mají samosklopná a vyhřívaná prkýnka (můžete si nastavit teplotu dle libosti). Většina záchodů také hraje a můžete si zvolit i jaký druh hudby máte rádi. Snad každý záchod v Japonsku má automatické mytí zadku (nastavíte si teplotu vody, intenzitu a směr), některé mají dokonce i osušení. Tím největším problémem při používání místních toalet je to, že většina čudlíků disponuje pouze japonskými znaky a tak Vám občas nezbývá nic jiného než zkoušet mačkat a čekat, co se stane. Používání místních toalet je zkrátka zážitek, na který budu dlouho po příjezdu domů vzpomínat a myslím, že si ráda na japonské záchody vzpomenu, až navštívím toalety třeba na českobudějovickém nádraží.


Automaty na každém kroku
Japonsko je země, která miluje automaty a dá se tu v nich pořídit opravdu téměř vše. I proto je v Japonsku automatů více než třeba obyvatel na Novém Zélandu. Automaty zde potkáte opravdu na každém kroku a každý si tu přijde na své. Pořídit v automatech si můžete třeba auto, čerstvé banány, smažené jídlo, pornografické časopisy, použité kalhotky, zmrzlinu, květiny či čerstvé vejce. Co by se Vám líbilo mít v Česku?




Jaké je Japonsko doopravdy?

12. května 2015 v 7:51

Japonsko je jeden z nejkontroverznějších států, které jsem kdy poznala. Na jednu stranu máte pocit, že jsou tu místní lidé ti nejslušnější na světě, moc se běžně na ulici nesmějí a jsou odměření a na druhou stranu stačí zapnout japonskou televizi, sledovat jejich reklamy nebo jejich druhy zábavy a jste z toho zmatení. Japonci jsou maximálně úslužní,vychovaní a přitom je to národ s největším počtem fetišů a bizarností na jednoho obyvatele. Jaký vlastně japonci jsou a proč je to tak? Na některé otázky asi nedokážu odpovědět, ale ráda bych Vám přiblížila japonskou kulturu z té druhé stránky, z té, která se asi nebude líbit všem, ale zaručuji Vám, že u některých věcí si sáhne na hlavu každý.

Reality show
Japonské reality show jsou věc, kterou nikdy nepochopím. Místní smysl pro humor je naprosto odlišný než ten náš a můžu říci, že jsem za to ráda. Je zvláštní, že většina reality show v Japonsku má sexuální podtext, protože na ulici tady nepotkáte žádnou sexy ženu, nebo ženu, která by měla výstřih nebo mini sukni. Zjistila jsem to, když jsem vyšla na casting v šatech s výstřihem a na ulici na mě dost pohoršeně koukali :D Přemýšlela jsem, jak bych Vám co nejlépe popsala, co tady běžne můžete vidět v televizi a pak jsem našla video, které to naprosto vystihuje. Upozorňuju, že toto opravdu běžně můžete vidět v televizi, takže si to může pustit i jakékoli malé dítě! Přeji příjemnou podívanou :)


Reklamy
S reklamou se tady setkáte úplně všude, tak jako u nás nebo kdekoli vě světě. Velikým rozdílem oproti Evropě jsou výrazy ve tváři lidí na reklamách. Samotný pohled na výraz některých lidí na plakátech mi vždycky vykouzlí neuvěřitelný úsměv na tváři. Zatímco v Evropě se lidé tváří na reklamách většinou inteligentně a normálně, tak tady čím zvláštněji se tváří, tím lépe. Je to jedna z věcí, která mě v Japonsku nepřestane bavit. Pokaždé, když jedeme metrem, tak sledujeme reklamy a vždycky dostaneme s Aničkou neuvěřitelný záchvat smíchu, takže musíme vypadat pro okolí opravdu inteligentně. Přikládám opět video se sestřihem televizních reklam pro názornější ukázku.



Automat na kalhotky
Všechny šílenosti, nad kterými jste kdy kroutili hlavou mají jednoho společného jmenovatele-Japonsko. Co si kupujete v automatech vy? Pití, cigarety? V Japonsku si můžete pořídit třeba živého humra nebo použité kalhotky místních školaček. S těmi kalhotkami jsem to už kdysi slyšela a nikdy jsem to nebrala nijak vážně, myslela jsem si, že je kolem toho zbytečně nafouknutá bublina a že se to tu stejně neděje, ale byla jsem vyvedena z omylu. Vyptávaly jsme se na tyto automaty místních a bylo nám potvrzeno, že se tu dají stále najít. I přes to, že to je nezákonné, tak i dnes se objevují. Zkrátka, kde je poptávka, tam je i nabídka...Funguje to tak, že školačky si kupují kalhotky, týden je nosí, pak je zabalí společně se svojí fotografií a odešlou na adresu jedné firmy, která je potom dává do automatů.


Hranice pohlavního styku
Dlouhou dobu Japonsko nemělo stanovenou věkovou hranici pro pohlavní styk. Až nedávno se stanovila na 13 let. Další kuriozitou je, že dle jednoho výzkumu byla čtvrtina japonců jedné generace počata v metru. A kvůli sexuálnímu obtěžovaní vznikly oddělené vagony pro muže i ženy. Samozřejmě existují i společné, protože lidé proti odděleným vagonům protestovali. Jinak mi Anička vyprávěla, že četla o "gangu lepičů", kteří mají v oblibě cestovat přeplněným metrem, vyhledávat mladé dívky a nenápadně se na ně lepit a osahávat je. Tento gang jsme zatím nepotkaly, ale ještě není všem dnům tady konec...

Japonská pornografie
Japonská pornografie je kapitola sama o sobě. Pornografie hýbe celým světem, ale v Japonsku je to zase něco jiného. Filmy pro dospělé zde představují roční obrat přes 50 miliard Kč a z toho 30% představuje vrásčité muže či ženy. V Japonsku je v současné době na rozkvětu tzv. Gerontopornografie (pornografie důchodců). Ptáte se, kdo se na to může koukat? Překvapivě se nejedná jen o důchodce, kterým je blízký příběh těchto filmů, ale jedná se i o mladé lidi, které zkrátka nebaví koukat stála na to stejné. V životě asi nepotřebuju vidět všechno...


Zákaz příborových nožů
V Japonsku nesnesou jakýkoli náznak násilí u jídla a proto se tu jen tak nenajíte s příborovým nožem. Nějak jsem tu nůž za celou dobu pobytu nepotřebovala, ale pouze do té doby, než jsem byla na grilovačce a přede mnou ležela "flákota" hovězího masa. U sebe jsem měla jen hůlky a v duchu jsem přemýšlela, jak se asi najím. Rozhlížela jsem se kolem sebe a oni zkrátka jedí, že si vezmou celé maso hůlkama a ukusují, do toho zvládají si celé maso namáčet do omáček a manipulovat s tím tak, že to ani nevypadá divně, Já bych se u toho ale vidět nechtěla :D

Veřejná WIFI? Luxus!
Zatímco v České republice se běžně setkáváme s tím, že každá restaurace má už vlastní wifinu, tak tady to takhle vůbec nefunguje. Wifi tu má snad jen Starbucks :D Vzhledem k tomu, že tu mají být letní olympijské hry v roce 2020, tak se tu začíná budovat i síť internetu, takže sem tam se objeví už i v některých stanicích metra, ale samozřejmost to není. Každý japonec má totiž internet v mobilu, takže jim to nechybí. Ale co má dělat taková nebohá turistka jako já?! Jinak tu 99% lidí vlastní Iphona 6, takže já se se svým iphonem 5 si tu připadám jak sto let za opicema. Atsushi mi minulý týden ukazoval, že si rozbil displej u svého nového iphona a vysvětloval mi, že u této značky stojí výměna hodně peněz. Své vyprávění zakončil otázkou, zda znám tuhle značku. Výborně! Vypadám, jako že žiju v pralese a neznám Apple :D




Kdyby Vás zajímalo cokoli dalšího, budu ráda, když se zeptáte do komentářů nebo na asku :)

3 týdny v Tokyu?!

10. května 2015 v 16:58
Tak se mi tu ten pobyt krátí, dnešním dnem jsem se přehoupla do druhé poloviny svého pobytu a přijde mi to neuvěřitelné. Je tolik míst, co tu ještě chci navštívit, tolik věcí, co chci zažít, že nevím, jak to vše stihnu :) Tento víkend jsem vyjímečně neměla úplně volný, ale měla jsem naplánované focení. Bylo to kvůli tomu, že jsme měly 3 dny volna v týdnu, tak se pracovalo i v sobotu. Fotila jsem pro jeden obchod s šatama a musím říci, že to byla jedna z mých největších modelingových zkušeností. Myslím si, že tohle focení mi hodně dalo a těším se na výsledné fotky a určitě nějaké zveřejním, až je budu mít. Největším problémem pro mě bylo, že jsem se ani na jedné fotce nesměla smát (kdo mě zná, chápe :D) a když jsme se mezi jednotlivými fotkami zasmála, hned mě okřikli se slovy: "no smile". Připadala jsem si opravdu jako ramínko na šaty, fotila jsem zhruba 40 modelů a bylo to celkem náročné, navíc opět nikdo neuměl anglicky, fotograf na mě pokřikoval v japonštině a já tak netušila, co po mně chce. Zhruba po hodině jsme se naladili už na stejnou vlnu a já mu začala rozumět, takže focení rychle ubývalo. Musím uznat, že šaty, co jsem fotila byly nádherné a přes to, že nosím nejraději tepláky a tenisky, tak se mi tento styl zamlouval a měla jsem na sobě věci, co by mě nikdy nenapadlo, že na mě někdo navleče :D Z focení předtím jsem byla zvyklá na výbornou atmosféru, na přátelské lidi, ale tentokrát byli dost odměření a nikdo se moc nechtěl bavit. Jinak se mi stala celkem vtipná věc. Kupovala jsem si pití na zastávce na vlakovým nádraží a přišly ke mně dvě paní-nejspíš turistky a vyptávaly se mě, jak se dostanou na tuhle zastávku a jakou jízdenku si mají koupit. A víte co? Já jim poradila bez mapy a dokonce jsem jim došla koupit jízdenku. Připadala jsem si jak čestný obyvatel Tokya :)


Večer bylo v plánu, že půjdeme na párty, ale usly jsme s Aničkou u filmu a vůbec se nám nikam nechtělo, takže jsme zůstaly doma a rozhodly se pořádně vyspat. Což nakonec nebyl zas tak špatný nápad, protože párty tady bývají hodně náročné a následující den býváme dosti nepoužitelné, takže bysme spaly. Celé nedělní odpoledne jsme strávily procházkou v Yoyogi parkou, který mám ráda a má skvělou atmosféru. Hned na zastávce jsme potkaly velice zajímavého pána a já se s ním musela vyfotit. Pokaždé když tady vytahuju foťák, tak si vzpomenu, jak si japonští turisté všechno fotí v Čechách :)
Víkend jsme zakončily BBQ párty na střeše jednoho domu uprostřed Tokya. Byl to skvělý zážitek a to nejen kvůli výhledu, ale také kvůli fajn partě lidí a skvělému jídlu. A já byla konečně spokojená, že po třech týdnech jím hovězí maso! :) Tohle byl zase ten moment, co bych přála zažít každému-sedět na střeše při západu slunce, před sebou skvělé jídlo a víno, pohled na město a příjemná hudba v pozadí. Jsem vděčná za každý okamžik tady a užívám si to tu, co nejvíce to jde.






V Čechách je dnes Den matek a mě mrzí, že té své nemůžu popřát a poděkovat osobně. Vždycky jsem věděla, že mám skvělé rodiče, ale od té doby, co jsem tady, tak si to uvědomuji ještě více. Mám rodiče, které mě podporují ve všem, co dělám a za to jsem jim vděčná. Každý den si s mamkou i tátou skypuju nebo píšu a nikdy jsem to nebrala jako povinnost, naopak se těším, až jím povím, co nového jsem zažila. O Japonsku vyprávím tak nadšeně, že za týden za mnou možná přiletí mamka a za dva týdny přiletí táta, takže se mi tu akorát vystřídají a já jim budu moci ukázat Tokyo. Kdysi mi mamka řekla jeden citát od Theodora Roosevelta: "Nespouštěj své oči z hvězd a své nohy ze země." a já čím dál více přicházím na to, co tím kdysi myslela...

Letem světem-Tokyem

8. května 2015 v 7:36
Ještě před tím, než Vás zavedu opět na pár zajímavých míst v Tokyu, tak mám pro Vás několik postřehů z Japonska. Zajímavé je, že tu nenarazíte na žádný odpadkový koš a ještě zajímavější je, že tu nenajdete žádné odpadky na zemi. Japonci jsou zvyklí si odpadky nechávat u sebe a vyhodit je až doma. Tohle mě tu dost rozčiluje, protože po celém dni mám kabelku plnou odpadků. Další věc, co mě tu překvapila bylo, že se tu jezdí vlevo a hlavně se tu časopisy a noviny otevírají opačným směrem než u nás, což je trochu zvláštní :) Prohlížíte si časopisy odzadu :)

A teď už vzhůru za kulturou. Chtěla jsem vidět nějaký hezký výhled na Tokyo z výšky, tak jsme vyrazily na budovu parlamentu, kde je vstup zadarmo. Chvíli nám trvalo, než jsme našly správný vchod, ale nakonec se nám to podařilo. Hledání těch správných vchodů a směrů je tu celkem problém, protože nikde neproudí davy turistů a vy tak nemáte za kým chodit. Navíc mapu stále nepoužíváme, takže chodíme za nosem :) Výhled z této budovy byl překrásný. Opět se nám podařilo zcela neúmyslně zachytit západ slunce nad Tokyem, takže o to větší zážitek to byl.


O víkendu jsme navštívily rybí trh Tsukiji. Jedná se o jeden z největších rybích trhů na světě. Každý den zde pracuje kolem 60ti tisíc lidí a prodá se tu denně přes dva tisíce tun ryb. Pro turisty je trh otevřen až od 9ti hodin ráno a nemají je tu moc v lásce. Všude jezdí vysokozdvižné vozíky, běhají obchodníci a na nikoho se tu nehledí, musíte se stále rozhlížet a být ve střehu. Rybí trh nepatří mezi zrovna malebná tržiště, kde je zboží krásné zabalené a vystavené, je to ohromný hangár, kde je všude na zemi voda, plastové krabice, ryby se porcují přímo před Vámi a je tu neskutečný ruch. Venku je několik stánků, kde můžete posnídat čerstvé sushi.








Po rybím trhu nás čekala návštěva Císařského paláce, která pro mě byla zklamáním. Doufala jsem, že palác alespoň uvidíme, ale je obehnán kolem dokola stromy a vidět ho je celkem nemožné. Císařský palác je pro veřejnost nepřístupný a jeho zahrady se otevírají jen dvakrát ročně. Palác se nachází uprostřed Tokya a má neuvěřitelně rozlehlé zahrady, což je zvláštní, protože se zde nacházejí jedny z nejdražších pozemků a budov v Tokyu. Níže můžete vidět alespoň fotky z prostředí před Císařským palácem.



Od pondělí do středy byly v Japonsku státní svátky, takže nás čekalo volno, i když tu máme volno celkem i přes týden, takže pro nás žádná velká změna :) Pondělí jsem celé prospala, protože na mě padla zase horečka, takže jsem byla celý den pod peřinou. Na úterý jsme si naplánovaly návštěvu nejstarší zoo v Japonsku. Těšila jsem se hlavně na pandy, které jsem ještě nikdy neviděla. Vzhledem k tomu, že byly svátky, tak zoo byla přelidněná a na všechno se stály dlouhé fronty. Upřímně si myslím, že pražská zoo je mnohem lépe udělaná. Tady nemají zvířata téměř žádné výběhy, vše je udělané až moc uměle a hlavně člověk na zvířata pomalu ani nevidí. Nevím, zda je to tím, že už jsem tím Japonskem tak zhýčkaná a čekala jsem opět nějakou pecku, ale nadšená jsem ze zoo tentokrát moc nebyla.



Ve středu nás čekal výlet do Kamakury, což je město vzdálené zhruba 60km od Tokya. Toto město je zajímavé především velkou sochou Buddhy a mnoha chrámy. Je zde celkem 19 šintoistických svatyní a 65 buddhistických chrámů. Všechny jsme samozřejmě navštívit nestihly, ale i tak jsme zde strávily celý den. Byl to hezký zážitek, protože po 3 týdnech jsem byla mimo Tokyo, všude příroda, téměř žádné lidi oproti Tokyu a hlavně neuvěřitelné ticho a klid. Po výletě nás čekal zasloužený oběd, kde jsem pila poprvé v životě saké. S plným břichem jsme se odkutálely zpátky vlakem do Tokya :)











Ještě než odjedu, tak bych tu chtěla navštívit zápasy Suma, Sky tree, vidět šinkanzen, zahrát si golf a nakouknout do gymnastické tělocvičny :) Doufám, že mi to všechno vyjde a já budu moci v klidu odletět domů :)

Vítejte ve Švábově!

7. května 2015 v 18:08
Čím dál více se setkávám s názorem, že modeling je práce snů a člověk se musí umět jen dobře narodit. Většina má představu o tom, že modelky vydělávají statisíce měsíčně, bydlí v luxusních hotelech, chodí na skvělé párty a občas se nechají párkrát vyfotit. Tenhle sen se poštěstí jen některým, ale běžné modelky se s takovýmto luxusem nesetkají. Tenhle článek jsem napsala v návaznosti na tyto názory a nerada bych, aby to vyznělo tak, že si stěžuji. To rozhodně ne! Jsem vděčná za každý okamžik, za každou vzpomínku a ve výsledku i za ty špatné zážitky, protože ty Vás posunou vždy nejdále.

Je čtvrtek večer, přemýšlím, kdy jsem se naposledy opravdu dobře vyspala. Nevzpomínám si! I přes to, že času na spánek bych tu měla dostatek, tak jsem se stále nesrovala s časovým posunem, do toho mě neustále trápí angína a navíc mé posteli se nedá říkat postel. Nechci a ani si nebudu stěžovat, i když to tak může vypadat. Na světě jsou důležitější věci než postel, ale člověk si začně vážit všech maličkostí, až když je nemá. Když tak přemýšlím, tak za svůj pobyt jsem si uvědomila spoustu věcí, které pro mě byly dřívě samozřejmé. Nedovedete si představit, jak moc se těším na svou neproleželou matraci, čistou kuchyni či vanu s klasickým odpadem. U té vany bych se pozastavila. Koupelna v našem apartmánu je vysoce technologicky vyspělá, tak jak by člověk od Japonska čekal. Až budu příště zase něco v Japonsku čekat nebo v něco doufat, přála bych si, aby mi někdo dal pár facek, protože očekávat se tu opravdu nevyplácí. Zatímco toaleta má vyhřívané prkénko a spoustu dalších skrytých funkcí, které jsou pro mě prozatím neznámé, tak vana takového pokroku nedosáhla a je trochu retro. Místo běžného odtoku je ve vaně jen díra a voda z ní teče přes polovinu koupelny do odpadu. Více asi pochopíte spíše na fotce.


Jedním problémem je, že se odpad stále ucpává a prostě to neodtéká, takže den co den máme místo koupelny brouzdaliště. Minulý týden jsem si napustila zhruba pět centimetrů vody, abych ve vaně nezmrzla než si umyji hlavu, vytáhla jsem špunt a to byla zásadní chyba. Proud vody se vyvalil z vany a zatopil opět celou koupelnu, navíc tam bylo dost pěny, takže by se naše koupelna dala považovat i za lázně. Kdo to v centru Tokya má?! Naše koupelna je zkrátka multifunkční a každým dnem nám ukazuje další funkce.
Ale naší kuchyni bych přála vidět Zdendovi Pohlreichovi, tady totiž vznikají největší kulinářské zážitky. Když jsem ji viděla poprvé, říkala jsem si, že tady v životě vařit nebudu. Teď už to bez problému vaříme-třeba čaj :D Přiznám se-nic jiného než čaj jsem tu ještě nevařila a v plánu to ani nemám :D Pokud si myslíte, že rychlovarná konvice je samozřejmost, tak pro nás je to luxus, který nám není dopřán, takže uvařit si tu čaj není žádná sranda.


Náš apartmán má chodbu, koupelnu, kuchyň a dva pokoje, takže je koncipován pro dvě osoby. Nás tu ovšem bydlí zhruba třicet. My dvě s Aničkou a pak 28 švábů. Ze začátku jsem si s nimi moc nerozuměla, ale teď jsme kámoši a aspoň nemusím mít pocit samoty, stále je tu někdo se mnou. Níže můžete vidět selfie s kámošem.


Ode dne, kdy jsme zjistily, že tu nebydlíme samy, tak našemu apartmánu říkáme rezidence Švábov. Nejlepší na tom všem je, že to celé bereme s humorem, nehroutíme se, nestěžujeme si, jen se smějeme. O víkendu jsme se s Aničkou rozhodly, že Švábov trochu zvelebíme a uklidily jsme. Já si vzala na starost celou koupelnu a vydrhla jsem snad každou dlaždičku, Anička měla kuchyň a musím říct, že to tu dost prokouklo.


Největší výhodou našeho bytu je lokalita. Bydlíme totiž skoro vedle zastávky metra a jsme obklopeny spoustou obchodů, které mají otevřeno nonstop. Takže hodně často podnikáme výlety pro zmrzlinu v pyžamech ve 3 ráno. Tohle mi bude v Česku dost chybět :)

Co se týče názoru, že modelky chodí na nejlepší párty, kde mají vše zadarmo, tak to je o štěstí, na koho narazíte. Nám se poštěstilo, že jsme se seznámily s provozním jednoho klubu, kde máme nejen vstup zadarmo, ale i veškeré jídlo a pití. V sobotu jsme zde byly poprvé a musím přiznat, že to byla jedna z nejlepších párty, co jsem kdy zažila. Včera v klubu probíhala after party po koncertě Taylor Swift, takže se tam objevilo spoustu zajímavých lidí. Přála bych Vám vidět, jak to dokáží tanečníci od Taylor rozjet na parketě :) Po party jsme klasicky šly v 5 ráno na sushi a pak jely domů :)


Zajímavá místa

3. května 2015 v 16:06
Jsem v Tokyu už 14 dní vážně. Jako vážně? Až teď, když to vidím napsané se zamýšlím nad tím, jak dlouhá doba to je a jak moc rychle to uteklo. Mám pocit, že čas tu plyne rychleji a děsím se toho, jak rychle utečou ty zbylé čtyři týdny mého pobytu. Za tu dobu jsme navštívily opravdu hodně hezkých míst, které stojí za to, abych se o ně s Vámi podělila :)

Jedno z prvních míst, kam vedly mé kroky hned po příletu byla část Shibuja, kde najdete nejrušnější křižovatku na světě a každou hodinu po ní přejde přes 100 tisíc lidí (celé mé rodné město České Budějovice :D). Tato část je považována za centrum módy, nočního života a sídlí tu i většina firem. Před nádražím zde také stojí socha psa Hačikó, který po dobu 11ti let každý den ve stejný čas čekal před nádražím na svého pána a i přes to, že ten po roce zemřel, tak dalších 10 let utíkal svým novým páníčkům a čekal. Získal si srdce celého Japonska a na jeho počest zde byla vystavena bronzová socha. Tato socha je dnes využívána jako místo setkání a každý jí zná.





Kdybych měla jmenovat svoje nejoblíbenější místo v Japonsku, byla by to čtvrť Odaiba. Myslím si, že jsme s Aničkou hrozný klikařky, protože zatím všechna místa navštěvujeme v ten nejlepší čas, co můžeme a Odaibu jsme zcela náhodou zachytily, když zapadalo slunce. Cestujeme tu bez průvodce a bez mapy, takže většinou ani netušíme, co na daném místě uvidíme :D O to více jsme vždycky mile překvapeni. Na Odaibu se musí jet vlakem a tak moc se nám líbil výhled z okna na Tokyo, že jsme jely na konečnou stanici a pak zpátky s úmyslem, že prostě někde vystoupíme. Tohle tady děláme hodně často, když se nám nechce vystupovat z metra, tak jedeme prostě dál a vystoupíme jinde :) To, že vystoupíme nejlépe, kde můžeme a budeme mít celé město jako na dlani pro nás bylo velkým překvapením. Odaiba je uměle vytvořený ostrov a v současné době slouží jako komerční a zábavná oblast. Každým krokem si připadáte na jiném místě po celém světě. Až tady jsem si uvědomila, jak moc Japonci kopírují. Na ostrov vede Duhový most, který může připomínat známý Golden Gate Bridge v San Franciscu. Další symbol Ameriky je místní Socha svobody, která je sice menší než můžete vidět v New Yorku, ale je dokonalou replikou. Když se otočíte od Sochy svobody uvidíte obchodní centrum inspirované Benátkami a o kus dále zase jedno z největších ruských kol na světě. Nachází se zde i jedna ze dvou pláží v celém Tokyu. Koupání je zde však zakázáno a my si jen smočily nohy. Na ostrově jsme strávily celý večer a udělaly si procházku po pláži. Byla to příjemná změna po rušném centru, kde se stále něco děje. Tohle místo mě dostalo a hrozně dojalo. Procházely jsme se tam s Aničkou a obě mlčely a užívaly si to. Hodně mě překvapilo, že na celém ostrově jsme nepotkaly téměř žádné lidi a už vůbec ne turisty. Máme v plánu se na ostrov v nejbližší době vrátit a udělat si zde piknik při západu slunce.










Dalším místem, které jsme navšítvily byla svatyně Meidži, která je věnována císaři Meidži a zároveň slouží jako jeho hrobka. Nachází se poblíž rušné části Shinjuku. Japonsko je velmi nevyzpytatelné. Jdete rušným centrem, kde je jeden mrakodrap vedle druhého a najednou narazíte na velký park s chrámem. Tohle je tady běžné a Tokyo nemá vyloženě historické centrum. Ale zpátky k svatyni. Ta je postavena uprostřed krásného parku a cestou si nepřipadáte ani jako, že o kousek dále je nejrušnější světové vlakové nádraží (denně se zde přepraví až 3 miliony cestujících).
U svatyně je zeď přání, kde si můžete koupit dřevěnou destičku, napsat na ní přání a pověsit na zeď. I my tam máme svá přání a doufám, že se nám splní :) Když jsem druhý den listovala průvodcem, narazila jsem na větu: "Při troše štěstí lze zahlédnout svatbu, konanou v šintoistickém duchu se svatebčany oblečenými do tradičních japonských úborů." Ta věta mě rozesmála, protože svatbu jsme samozřejmě viděly a byl to hezký zážitek. Máme zkrátka štěstí a jsem zvědavá, co přijde dál :)







Kousek od svatyně je ulice Takeshita, kde je spoustu typických japonských obchodů a vidět tu můžete opravdu cokoli. Dá se tu najíst všeho možného a protože mě nějak přešla chuť na ryži, tak jsem si tu koupila kebab. Stačí se ulicí jen projít a máte o zábavu postaráno.




To je pro dnešek všechno :) Čekají nás tři dny volna, protože jsou tu státní svátky. Příště se těšte na článek o Zoo, rybím trhu a císařském paláci :)