Vážně musím domů?

29. května 2015 v 17:13
Je pátek večer, kufr mám sbalený, pokoj uklizený, vše mám připravené k odletu-kromě mě. Nikdy bych si nemyslela, že se mi po 6ti týdnech na druhé straně světa nebude chtít domů. Ale bohužel škola nepočká a já se musím vrátit kvůli zkouškám. Už teď vím, že tohle nebyla moje poslední cesta a doufám, že v blízké době se podívám zase někam jinam :) Těch 6 týdnů bylo nejdůležitějším obdobím v mém životě. Zjistila jsem, jaké je to být úplně sama a spoléhat se jen na sebe.
Nikdy jsem nebyla ten typ, co by potřeboval někoho za sebou, aby mu radil, vždy jsem byla spíše takový "sólokapr", ale stále jsem měla tu jistotu, že kdyby se cokoli dělo, mám se na koho obrátit. No a najednou stojíte na druhé straně světa, kde Vám nikdo nerozumí a musíte si poradit se vším. Ty prvotní pocity, které mě provázely nebyly úplně příjemné, ale všechno zlé je k něčemu dobré a po skoro dvou měsících v Japonsku je ze mě trochu jiný člověk. Je to zvláštní, jak moc se člověk může za tak krátkou dobu změnit a kolik věcí si může uvědomit. Je ze mě člověk vyspělejší, samostatnější, uvědomělejší a člověk, který si váží více některých věcí. Zjistila jsem, jak se žije v japonském squatu, což je zážitek, který bych asi přála každému. Zjistíte, že k životu toho moc nepotřebujete a že nezáleží na tom, do jakého luxusního bytu se vracíte, ale že zážitky jsou mnohem více a penězi nenahraditelné. Nic bych nevyměnila za to, co jsem tady přožila a i přes to, že né vždy to s naším bydlením bylo lehké, tak ty zážitky to vždycky překonaly. Japonsko mě naučilo více si vážit okamžiků a uvědomovat si jejich hodnotu. Ráda bych se s Vámi podělila o několik zážitků, které mě tu potkaly :)

Potopa ve Švábově
Je to asi dva týdny zpátky, co byla v Tokyu velmi silná bouřka a pršelo takovým stylem, že i přesto, že jsem měla deštník, tak to nemělo žádný smysl. Vzhledem k tomu, že náš apartmán na to není stavěn, tak nás čekalo překvapení v podobě velké kaluže v kuchyni. Bylo celkem pozdě, ale vypadalo, že pršet jen tak nepřestane a tak jsme to musely začít řešit. Krátce před půlnocí jsme zavolaly našemu manažerovi a ten se nás asi tak 3x zeptal, zda máme zavřené okno a na podobné chytré otázky. Ano, jsme modelky, ale nemáme IQ pračky! Vysvětlily jsme mu, že to teče digestoří a že se nejedná jen o pár kapek. Za půl hodiny k nám dorazila paní Švábová (apartment manager), byla to křehká žena v růžových tepláčcích a vypadala, že digestoř vidí poprvé. Několikrát otevřela okno a vykláněla se tak, že jsem měla dost strach, že paní Švábová se bude za chvíli válet ve dvoře. Pak zkoušela stále zapínat a vypínat digestoř, což také překvapivě nepomohlo. Nakonec na hodinu zmizela a přiběhla s bílou lepící páskou, kterou oblepila celou digestoř a vítězoslavně odešla. Neopravila to, nýbrž přestalo pršet a logicky i téct voda.

Crazy Anna :)
Následující odstavec je věnovaný mé spolubydlící, za kterou jsem hrozně ráda, protože bez ní by to nebylo ono :) Anička je v hodně věcích úplně stejná jako já a jen díky tomu jsme si to tu tak moc užily. Některé příběhy se však můžou stát jen jí a občas jsem měla chuť ji zabít :D
Zhruba před týdnem mi v 11 večer volá, že je uprostřed Tokya na zastávce a že nemá u sebe už žádné peníze na metro a nemá se jak dostat domů, zda bych pro ní nemohla dojet. Vzhledem k tomu, že byla celkem daleko od našeho apartmánu, tak bych to nestihla, protože poslední metro jede kolem půlnoci. Anička zavěsila se slovy, že to nějak vymyslí a po hodině přijela domů. Hned jsem se samozřejmě vyptávala jak to vymyslela a budu jí citovat, aby to neztratilo kouzlo: "Hele šla jsem k mapě metra a schválně jsem si stoupla k tý druhý. Hrozně zoufale jsem na ní několik minut koukala, přišel ke mně takový starý japonec a chtěl mi pomoct. Šíleně jsem se divila, že stojím u špatný mapy a dělala jsem, že tu trasu vidím poprvé v životě. Ptal se mě, zda mám lístek, tak mu říkám, že mám tu kartu, kde jsem samozřejmě neměla žádný peníze. On šel se mnou k tomu turniketu, já tam přiložila kartu a začlo to houkat. Začala jsem vyšilovat a dělat, že ten zvuk slyším poprvé v životě. Vysvětlil mi, že si tam musím dát peníze a šel se mnou k dobíjecímu automatu. Začala jsem hrabat v kabelce, zda nenajdu nějaké drobné a než jsem se vzpamatovala, tak mi pán na kartu dobil peníze. A tak jsem doma!" Těch vtipných příběhů, co jsme tady prožily je spousta, ale obávám se, že tento Vám musí pro ukázku stačit :)


Otřes mozku
Kdyby mi před měsícem někdo řekl, že modeling je práce, která může být extrémně nebezpečná, tak bych se mu asi dost vysmála. Jenže ona je to pravda! V pátek jsem měla focení účesů a probíhalo to klasicky bez problémů. Přišel na řadu poslední účes a já už se těšila domů. Byla jsem už na svém místě před plátnem a najednou jsem ležela omráčená na zemi. Paní asistentka totiž nastavovala světlo a vyklouzl ji šroub u stativu a celé světlo mi spadlo na hlavu. Byla to rána jako z děla a já se šíleně lekla. Všichni se nade mnou skláněli, pištěli, křičeli jeden přes druhého a mě z nich hlava bolela ještě více. Začli křičet, ať někdo zavolá sanitku, ale to jsem razantně odmítla a pokusila se sednout. Odbelhala jsem se na křeslo, napila se a lehla si. Několikrát jsem všechny musela ujistit, že sanitku nepotřebuju, že si je na chvíli lehnu a bude to dobré. Upřímně jsem se tak vůbec necítila, ale ta představa japonské nemocnice mě trochu vyléčila. Zhruba hodinu jsem ležela a když mi bylo lépe, tak jsem řekla, že to ještě dofotíme. Když jsem přijela do Švábova, tak mi nebylo zrovna do smíchu. Hlava se mi motala, viděla jsem místy rozmazaně a bylo mi na zvracení, proto jsem si lehla a následujících 24 hodin nevylezla vůbec z postele. Po dvou dnech mi už bylo lépe a já začla zase fungovat.

Zemětřesení
V pátek jsem měla otřes mozku a v pondělí se otřáslo celé Tokyo. Zažila jsem své první zemětřesení v životě a nebyl to úplně příjemný pocit. Seděla jsem v 15. patře budovy na křesle a dívala se z okna. Najednou se začlo všechno třást a v první chvíli to nikomu z nás vůbec nedošlo. Myslela jsem si, že někdo nad námi dost skáče. Po několika vteřinách se všem rozezvonily telefony s tísňovou výstrahou a celá budova se roztřásla. Seděla jsem zarytě v křesle a koukala kolem sebe. Trvalo to zhruba 20 vteřin a postupně to odeznívalo. Bylo neuvěřitelné, jak se celá budova vlnila. Nevím, zda to japonce překvapilo tak jak nás, ale když jsem vyšla na ulici, tak po zemětřesení nebyla ani památka.



Až přiletím do Česka, tak ještě sepíšu nějaké články o jídle, celkově o kultuře a o lidech. Vím, že už jsem to psala, ale bylo to na začátku mého pobytu a za těch 6 týdnů jsem zase o něco moudřejší. Doufám, že Vás mé články bavili a že to bylo k něčemu užitečné.
A tak končí můj pobyt v Japonsku...přepadá mě smutek, ale vím, že se sem brzy vrátím!

PS: Takhle vypadá moje zásoba jídla domů :)

 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Bzumiiii Bzumiiii | Web | 1. června 2015 v 18:25 | Reagovat

Jsem ráda, že sis to tam užila a měla jsi takovou příležitost :) Já děkuji za články, mám pocit, že jsem zase o něco chytřejší co se týče Japonska :D

2 Monika Monika | 7. června 2015 v 22:01 | Reagovat

Dobře Anička:D. Fakt chytrá holka...

Týjo, tak to s tím otřesem mozku (ale teda i Tokya) zní ošklivě:/.

A zásoby vypadají luxusně ^^

3 Colliode Colliode | 15. června 2015 v 13:23 | Reagovat

Oceňuji celé povídání o všem z tvé perspektivy, já moc na cestování nejsem, takže je pro mě úžasné číst o tom všem od někoho jiného :) Budu určitě ráda, když budeš v psaní pokračovat, i kdyby jen z Česka.

4 vstrictokyu vstrictokyu | 6. července 2015 v 17:53 | Reagovat

[3]:  děkuju moc za pochvalu :) s psaním budu nejspíš pokračovat i v ČR :)

5 Zdenča Zdenča | 24. srpna 2015 v 14:45 | Reagovat

Kdy budeš psát dál? :-) :-\

6 Japonskoo.cz Japonskoo.cz | Web | 14. října 2015 v 8:03 | Reagovat

Ahoj, nevadí, že už jsi doma, i v ČR se pořádá spousta japonských kulturních akcí, které můžeš navštívit. :-)

7 Elis Elis | Web | 17. října 2015 v 9:44 | Reagovat

To jsou úžasné zážitky, Japonsko je zajímavá a lákavá země, až na ta zemětřesení, jednou bych se tam ráda podívala...

8 Deni Deni | Web | 18. října 2015 v 23:14 | Reagovat

Tyjo, dostat stativem do hlavy musí být fakt rána. Koneckonců zážitek japonské nemocnice by taky nemusel být vůbec špatný :D ale v Tokyu by měla být ještě docela ok, ne?

9 Ota Ota | E-mail | Web | 3. listopadu 2015 v 20:52 | Reagovat

Hrozně rád si pročítám Tvůj blog, díky za něj. Tokyo je můj sen už dlouho a díky Tvýmu blogu mám teď větší odvahu si sbalit kufry a vyrazit:)

https://otikovyfilmy.wordpress.com/2015/11/03/masters-of-sex/

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama